Prosinec 2011

Světlo ve tmě.

24. prosince 2011 v 23:57 | Peťa

Miluji když si můžu zapálit svíčku, sednou si s knížkou a prostě jen tak relaxovat. Plamínek té malé svíčky dokáže tak nádherně uklidnit. Což jsem v poslední době opravdu hodně potřebovala.

Štědrý den 2011

24. prosince 2011 v 23:24 | Peťa |  Život
Vrátíme-li se do doby před sedmi lety. Viděla bych zřejmě sebe, jak ráno 24. nedočkavě vylézám z postele a nemůžu se dočkat večera. Téměř nic nejím, abych viděla zlaté prasátko. Vykoupat, ustrojit do svátečního a hurá na vánoční večeři. Uklidit nádobí a hurá ke stromečku. Rozbalovat dárky. Byly to léta, kdy Vánoce byly něco. Těšila jsem se, brala jsem to celé jako takový kouzelný čas. Člověk je viděl úplně jinak.

Cesta hrůzy.

18. prosince 2011 v 21:30 | Peťa |  Život
Já vím, že spousty jiných lidí má problémy a že nejsem výjimkou. Poslední dobou jsem opravdu zoufalá. Nic nemůže vycházet a nikomu nemám co říci. Více jestli nechcete tohle prostě nečtěte, protože je to pouhý výlev duše. Něco co potřebuji nějakým způsom dostat ze sebe.

Osvětim - tábor smrti.

15. prosince 2011 v 21:59 | Peťa |  Výlety
Snad nejabsurdnější nápis, který jsem kdy viděla.

Jelikož mě téma druhé světové války vcelku zájímá, jela jsem se školou na exkurzi do Osvětimy. O tyhle věci by se měl zajímat každý. Jak málo totiž stačí k tomu, aby se něco podobného stalo znovu? Málo. Stačí aby se objevil další výborný mluvčí za kterým půjdou davy lidí a máme tady celou situaci znovu.

I pár let po druhé světové začli podobné věci dělat komunisté. Taky pronásledovali lidi - židy a podobně. Moc se od nacistů nelišili. Brutalita je prý v každém znás, stačí aby jsme dostali šanci a většina z nás prý nebude schopna přestat. Takže je těžké říci, já bych tohle nikdy neudělala.

Podle mého by koncentrační tábory měli navštěvovat všichni povinně alespoň jednou za život. Vždyť by měli vidět, kde a za co lidé umírali... a v jakých počtech. Když se procházíte místy, kde před téměř šedesáti lety lidé bojovali o své životy. Je to zvláštní.

NEJSEM SUPERHRDINA

15. prosince 2011 v 17:57 | Peťa |  Myšlenky
Ve škole jsme dostali zadání, abychom napsali vypravování, kde použijeme konečnou větu: i přesto že mě facka pálila na tváři, neubránil jsem se úsměvu.

Nejvěrnější přítelkyně.

14. prosince 2011 v 17:35 | Peťa |  Betynka
Občas každého z nás naplňuje pocit samoty a bezmoci, proto máme naše čtyřnohé kamarády. Pokaždé když jí beru ven je mi o něco lépe. Svým způsobem mě to naplňuje. Není nádherné, když Vás někdo kontrolujete jestli už jdete?. Zastavuje se a čeká na Vás? Hraje si s Vámi? Má nevyslovitelnou radost jen z toho, že Vás vidí? Vítá Vás jako by Vás neviděl věky? Když se vzdalujete, nechce aby jste odešli? Jo, to je úděl našich milovaných čtyřnohých a věrných přátel.

Ikdyž občas nadávám, že mě neposlouchá. Nikdy bych o ní nemohla přijít, ikdyž vím, že i to je nevyhnutelné časem. Je to andílek a když je mi smutno, jdu za ní. Její pohled léčí. S ní je mi vždy o něco líp, odreaguju se a vyblbnu se. Jen škoda, že nestíhám s ní ven chodit častěji.

Vánoční nálada... Ne!

14. prosince 2011 v 17:08 | Peťa |  Život


Šílenost sama, že už se nám blíží vánoční svátky a sníh je k nenalezení... kde ho Martin na bílém koni nechat? V tomhle počasí je téměř nemožné míti vánoční náladu. U nás sice sníh pár dní byl, ale byla to jen chvilková eufórie. Několik posledních dní u nás prší - a to se spadáme do Podkrkonoší.


Takhle to u nás vypadlo... teď je všude samé bláto. =(