Jednorázovka: Konečná cesta.

4. května 2011 v 17:07 | Peťa
Stejně nepočtám s tím, že by si to přečetlo hodně lidí, jestli jeden tak to bude sláva. Vcelku by mě zajímal Váš názor na tuhle jednorázovku. Jeslti jste ji pochopili... Kdo ví, rozhodně se na komentáře těšit budu.


Mé oči pátraly po kajutě lodi, byla malá. Na zdi viselo několik obrazů, které byly nakřivo. Nánosy prachu zakrývaly starou skříň. Moje tělo mě odmítalo poslouchat. Byla jsem natolik zesláblá, že jsem ani hrnek teplého čaje neudržela v ruce. Doktor tvrdil, že je to jen normální slabost, která do několika dnů přejde, nic se ovšem nezlepšovalo, právě naopak.

Byly jsme na širém moři, k pevnině dorazíme až za několik dní, když nám nepřijdou do cesty žádné potíže. Našli mě na palubě, jako černého pasažéra, převlečenou do chlapeckého oblečení. Utekla jsem z domu, toužila jsem po poznávání cizích zemí.

Zřejmě tohle byl trest za mnou neposlušnost. Chvíli mnou projížděl chlad, za chvíli teplo. Blouznila jsem. Nakonec se mi podařilo usnout a ponořit se do světa snů.

Cítila jsem neuvěřitelnou úlevu, když jsem se rozhlédla po hustém lese zahaleném v mlze. Neměla jsem strach, protože jsem věděla, že já jsem ten tvor, kterého se budou ostatní bát. Nemotorně jsem zvedla malou nožku a udělala krok. Teprve teď jsem si uvědomila, že nejsem člověk. Moje malé tělo bylo pokryto srstí, stála jsem na čtyřech. Měla jsem nádhernou bílou srst, která se ztrácela v mlze. Proplížila jsem se rychle z lesa ven. Svým bystrým zrakem jsem zpozorovala stádo ovcí. Projela mnou zvláštní touha po teplé čerstvé krvi. Zalekla jsem se, netušila jsem, co se semnou děje. Vždyť je to jen sen, ale bylo to tak skutečné. Připlížila jsem se k ohradě, do které jsem velmi hravě vnikla. Nepozorovaně se připlížila k jedné osamělé ovci. Mé instinkty mi napověděly, kam mám zaútočit.

S hrůzou jsem se prudce posadila. Porozhlédla jsem se kolem sebe, abych se ujistila, že nedělám nic z toho, co se mi zdálo. Oddechla jsem si, když jsem zjistila, že jsem opravdu člověk. Teplota mi neustoupila, opět jsem klesla na lůžko. Kašel se vůbec nelepšil, vše se jen den ode dne zhoršovalo. Chřadla jsem velmi rychle a sen, který se mi zdál, začínal vždy na stejném místě, kde skončil. Vše mi přišlo tak skutečné, až mě to děsilo.

Do pokoje vstoupil doktor, prohlédl si mě. "Na palubě onemocněli další tři lidi, stejnou chorobou. Mohu se jen domnívat, že je to Tuberkulóza", pravil zvláštně zlomeným hlasem. Chvíli jsem na něj s údivem zírala. "Znamená to, že umřu?" "S největší pravděpodobností, ano, slečno", sklopil pohled na zem.

Choroba, díky které bylo ztraceno tolik lidských životů, se objevila i na této lodi. Kvůli mé touze po poznání zemřou i lidé na této palubě, proto jsem nepopiratelně prvním nemocným na této lodi. Zavřela jsem oči, musela jsem si vše nechat projít hlavou. Začala jsem litovat svého činu. Nestihla jsem se ani rozloučit se svými rodiči, neřekla jsem jim, kam se chystám, kam jedu. Niky jsem jim neřekla, že je mám moc ráda, že si vážím všeho, co pro mne, kdy udělali. Věděla jsem, že i sňatek, který byl již dávno před mým narozením domluven, byl správný, a přesto jsem utekla a teď tu ležím na své zřejmě smrtelné posteli.

Dlouho se mi hlavou honily všechny věci, kterých jsem litovala. Silný kašel mi nepřestával,bránil mi usnout. Když jsem dala kapesník dále od svých úst, spatřila jsem na něm krev. Tušila jsem, že to není dobré znamení. Brzy jsem vyčerpáním usnula.

Ležela jsem na mýtině a sledovala východ slunce. Cítila jsem, že mě opouští životní síla. Přestala jsem sledovat oblohu a pohlédla kolem sebe. Nebyla jsem sama. Hledělo na mě několik vlčích očí. Čekali na druhé straně lesa. Jejich pohledy jsem znala. Nebyly cizí. Netušila jsem, odkud je znám, ale věděla jsem, že když půjdu za nimi, nemůže se mi nic stát. Každý den se mi zdálo o tom, že jsem se vtělila do vlčího těla. Vždy to začínalo stejně, západem sluncem, který naznačoval začátek noci. Byla to jistota, že se ráno probudím z tohoto zvláštního snu. Dnes je něco špatně - jinak. Pohlédla jsem znova na oblohu a vše mi v tu chvíli došlo. Nic nezačínalo jako obvykle, nepřicházela noc, ale východ slunce, který znamenal konec. Moje plíce vydechly naposled. Najednou mnou projel pocit svobody, volnosti. Znamenalo to konec utrpení, konec nemoci.

Nikdy jsem netušila, co po smrti přijde. Nevěřila jsem v posmrtný život, ale toto předčilo veškerá má očekávání. Rozeběhla jsem se rychle na druhou stranu lesu za ostatními. Tam na mě čekala má rodina.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Samotářka Samotářka | Web | 4. května 2011 v 17:48 | Reagovat

To je nádhera! Miluji příběhy s touto tématikou. Děj byl trochu narychlo, ale myslím, že by nemělo cenu to zbytečně protahovat. Napsáno nádherně, jenom mi vadil překlep „kterých jsem litoval,“ kde ti chybí A, což mne přinutilo vrátit se a zjistit jakéhože pohlaví je nakonec hrdinka. Smekám. :)

2 Karoll Karoll | Web | 10. května 2011 v 16:45 | Reagovat

zajímavé, to převtělování je výborný nápad. V jaké době se to odehrává? Nedaří se mi to identifikovat...jinak povídka je super, možná by jí prospěl přítomný čas...stále jsem se do toho nějak nemohla vcítit...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama